Jestliže na těleso nepůsobí žádné vnější síly nebo výslednice působících sil je nulová, pak těleso setrvává v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu. Jinými slovy: těleso zůstává v klidu nebo pohybu rovnoměrném přímočarém, není-li nuceno vnějšími silami tento stav změnit.
1. Newtonův zákon připouští, že tělesa se mohou pohybovat i bez působení sil, ale pouze za podmínky, že jsou v pohybu rovnoměrném a přímočarém, tj. nemění se velikost jejich rychlosti a ani se nemění jejich směr. Jinými slovy: těleso už do pohybu působením síly uvedeno bylo, tento svůj pohybový stav si zachovává, a to z doby, kdy na něj přestala působit poslední síla. Schopnost setrvávat v okamžitém pohybovém stavu se nazývá setrvačnost tělesa.
Setrvačností se těleso brání proti změně svého pohybového stavu, tzn. proti zrychlení. Platí i naopak: jestliže je těleso v klidu nebo se pohybuje rovnoměrně přímočaře, pak na něj nepůsobí žádná síla nebo je výslednice působících sil nulová.
Zákon platí pouze v inerciálních soustavách, tj. v soustavách bez vlivu tzv. setrvačných sil.
Vyloučení nebo kompenzace všech vnějších sil, zejména sil odporu prostředí, není experimentálně zcela realizovatelné, protože odporové síly, které působí v látkovém prostředí i ve vzduchu, odstranit nelze (nanejvýše je lze eliminovat umístěním tělesa do vakua nebo působení gravitační síly na těleso lze kompenzovat odstředivou silou).
Zákon připouští jen působení vnějších sil. Síly působící mezi částmi tělesa, tj. vnitřní síly, nemají žádný vliv na celkový pohyb tělesa, přesněji řečeno na pohyb jeho těžiště.
První pohybový zákon tedy říká, že bez vnějšího působení si těleso zachovává hybnost.
Důsledek 1. Newtonova zákona je ten, že klid a rovnoměrný přímočarý pohyb jsou dva rovnocenné pohybové stavy, které lze rozlišit pouze relativně, tj. ve vztahu k vnějšímu prostředí (například pojedou-li dva vzájemně se pozorující cestující ve dvou vlacích po vzájemně rovnoběžných kolejích, a to stejnou rychlostí, nerozeznají, zda se jejich vlaky pohybují či nikoliv).
Pohybový stav těles nejlépe charakterizuje vektorová fyzikální veličina hybnost, která je přímo úměrně závislá na hmotnosti a rychlosti pohybujícího se tělesa. Každá změna hybnosti tělesa je vyvolána silovým působením jiného tělesa.
Dp = p2 – p1 … změna hybnosti tělesa [kg·m·s-1];
m … hmotnost tělesa [kg];
Dv = v2 – v1 ... změna rychlosti tělesa [m·s-1].