Skládat různé síly působící na tuhé těleso znamená nahradit tyto dílčí síly jedinou silou, která má na tuhé těleso stejné účinky jako dílčí skládané síly. Tato jediná výsledná síla se nazývá výslednice sil, rezultanta. Je určená velikostí, směrem a polohou působiště. Velikost a směr výslednice jsou dány vektorovým součtem jednotlivých sil.

Síly působící v jednom bodě

Působí-li na těleso dvě síly F₁, F₂ stejného směru působící v jednom bodě, je velikost jejich výslednice F rovna součtu velikostí obou sil

Velikost výslednice dvou sil působících v jednom bodě v opačném směru je rovna rozdílu velikostí obou skládaných sil

a má směr shodný se směrem větší síly.

Ke skládání sil různého směru působících v jednom bodě využijeme tzv. Newtonův rovnoběžník sil: „působí-li na těleso více sil v jednom bodě, připojujeme postupně jednu sílu k druhé a zachováváme přitom jejich směr a velikost. Získáme silový mnohoúhelník, který může obecně být prostorový. Výslednice F 

je určena vektorem, který mnohoúhelník uzavírá. Mnohoúhelník sil platí pro síly působící v rovině i v prostoru.

Zvláštní případ nastává, jestliže po složení všech sil dojdeme do výchozího bodu. Výsledná síla je pak nulová a působící síly se navzájem ruší, tj. síly jsou v rovnováze.

Síly působící na různá tělesa v prostoru

Jestliže působí více sil v různých bodech, pak výslednou silou je závěrná strana složkového mnohoúhelníku se šipkou proti sledu šipek daných sil a její polohu určuje průsečík krajních vláken vláknového mnohoúhelníku. Soustava různoběžných sil je v rovnováze, tvoří-li složkový mnohoúhelník se šipkami sil v jednom sledu uzavřený vláknový mnohoúhelník.

V uzlu 1 je soustava sil v klidu, síly se navzájem ruší. Podobně je tomu i v uzlech 2 a 3. Silové trojúhelníky mají vždy jednu sílu společnou, proto je můžeme zakreslit do jednoho obrazce. Síly mezi uzly se navzájem ruší a ze všech sil zbývají jen krajní síly. Výslednicí krajních sil P₁ a P₂ je síla F, která je zároveň opačná k výslednicí sil F₁ až F₃.

Pokud je třeba rozložit sílu, působící na těleso, hledáme její složky.

Například při pohybu tělesa po nakloněné rovině jde o spolupůsobení pohybové síly F₁ v důsledku sjíždění tělesa po nakloněné rovině s určitým elevačním úhlem a a tlakové složky síly F₂, kterou působí ve směru normály k podložce těleso na povrch nakloněné roviny. Takže v principu rozkládáme tíhovou sílu F_g na dvě různoběžné navzájem kolmé složky, z nichž jedna má směr rovnoběžný s nakloněnou rovinou, druhá je k nakloněné rovině kolmá.

Obdobně můžeme tíhu F_G rotující kuličky pokládat za výslednici dvou působících sil, a to síly dostředivé F_d a tahové síly F_T působící v niti, na které je kulička zavěšena.