Akustika je významný fyzikální obor zabývající se zejména vznikem zvuku, jeho šířením různými prostředími, vnímáním zvuku lidským sluchem a aplikacemi pro různé obory lidské činnosti.

Akustika obsahuje mnoho podoborů a hraničních oborů. Fyzikální akustika studuje zejména přírodovědně způsob vzniku a šíření zvuku, zabývá se rovněž jeho odrazem a pohlcováním v různých materiálech. Další podobory jsou zaměřeny převážně aplikačně. Stavební akustika zkoumá podmínky akustiky obytných prostor a hudebních sálů, rovněž pak možnosti eliminace nežádoucího šíření hluku mezi obytnými místnostmi uvnitř staveb, anebo naopak možnosti zamezení nežádoucího šíření hluku z vnějšího prostoru do obytných budov. Velmi propracovaná je hudební akustika, která už od dob starověku zkoumá zpěv jako zvuk, generování různých zvuků hudebními nástroji a podmínky rezonance dutin nebo prostor. Přímo vznikem zvuku v hlasivkách člověka, vnímání zvuku lidským uchem a vlivem nadměrného hluku na zdraví člověka se zabývá specificky fyziologická akustika jako součást mediciny. Elektroakustikazkoumá fyzikálně záznam zvuku, reprodukci zvuku a šíření zvuku s využitím elektrického proudu.

Zvuk je definován jako mechanické vlnění podélné, které se šíří v látkovém prostředí (zejména ve vzduchu) a vyvolává vjem v lidském uchu. Frekvence vlnění, kterou je člověk schopen vnímat, je individuální, ale statisticky vzato se pohybuje od 16 Hz do 20 kHz. Nižší frekvenci má lidské srdce (neslyšíme tak v podmínkách vnějšího akustického šumu tlukot vlastního srdce), vyšší frekvenci vnímají některá zvířata, nikoliv však lidé. Zvukové vlnění mimo daný frekvenční rozsah se označuje jako infrazvuk a ultrazvuk. Přesná hranice mezi slyšitelným zvukem a infrazvukem neexistuje, ale udává se horní mezi 16 až 20 Hz, zatímco dolní mez se blíží nule (je mezi 0,001 a 0,2 Hz). Ultrazvuk je zvuk s frekvencí vyšší než 16 až 20 kHz. Pro člověka má význam zejména v lékařství, protože umožňuje nedestruktivní vyšetření (ultrazvukové vlny procházejí tělem a odrážejí se (vnitřní orgány mají odpor, tzv. akustickou impedanci), přičemž odražené vlny lze poté převést ve formě jasově modulovaného obrazu na monitor a tak čitelně zviditelnit pro pozorování lékaře.

Základní akustické veličiny pro objektivní zkoumání zvuku jsou: výška (frekvence), barva (složení) a hlasitost (intenzita) zvuku. Například ladička (lépe ve spojení se zesilující rezonanční skříňkou) vydává harmonický tón, který můžeme zviditelnit na obrazovce osciloskopu jako periodický a harmonický průběh v časovém rozvinutí, zatímco zvuk vydávající periodicky bušící kladivo nebo lidské hlasivky (na obr. jsou zviditelněny samohlásky a, e, i, o) mají průběh rovněž periodický, ale neharmonický.

Výška tónu je určena jeho frekvencí a má význam zejména v hudební akustice.Základní tón v hudbě je konvenčně stanoven 440 Hz, základní tón v technice je 1000 Hz.

Barva tónu umožňuje subjektivně rozlišit dva složené tóny stejné výšky (stejné základní frekvence),které vydávají různé zdroje zvuku (např. různé hudební nástroje).Fyzikálním důvodem odlišné barvy tónů téže základní frekvence je přítomnost vyšších harmonických frekvencí, tj. tón je složený, není jednoduchý.

Hlasitost zvuku je subjektivní hodnocení zvukového vjemu v důsledkuperiodických změn tlaku vzduchu při šíření zvuku. Je omezen prahem slyšitelnosti (při p₀ = 10^-5 Pa) a prahem bolestivosti (při p = 100 Pa). Protože jde o velmi široký interval, vyjadřujeme poměr obou talků zvuku jako hladinu akustického tlaku L_p a měříme ji pomocí logaritmické stupnice (konvenčně jde o logaritmus při základu 10)

Například mikrofony při měřeních zvuku samozřejmě reagují na tlak zvuku ve vzduchu, ale ve zlomku jsou zavedeny druhé mocniny tlaku, protože je to technicky výhodnější, operujeme tedy s výkonem a výkon vzrůstá právě se čtvercem tlaku. Jednotkou hladiny hlasitosti je fón. Citlivost ucha všaknení tak jednoduchá fyziologická veličina, není jednoparametrickou závislostí, závisí nejen na tlaku, ale i na frekvenci zvuku. Nejvyšší citlivost jestatisticky stanovena asi 700 až 6000 Hz, ale je silně individuální zejména s ohledem na různé vrozené dispozice člověka nebo jeho získané poškození sluchu.

Intenzita hlasitosti je objektivní hodnocení výkonu zvukového vlnění naplochu, kterou zvuk prochází. Celkový rozsah intenzit zvuků, které uchem vnímáme je I₀ = 10^-12 až I = 10 W·m^-2. Protože jde o velmi široký interval, vyjadřujeme poměr obou intenzit zvuku jako hladinu intenzity zvuku a měříme ji pomocí logaritmické stupnice v belech. Jako jednotka měření hladiny intenzity se však nejčastěji užívá dekadický díl belu, a to decibel (běžně v rozmezí 0 až 120 dB):

Tikot hodin lze měřit asi 35 dB, šepot z 10 cm asi 50 dB, brnkání kytary ze 40 cm asi 70 dB, provoz na ulici asi 80 dB, výkřik až 96 dB. Práh bolestivosti může být vnímán při překročení hranice 100 dB, například vzletu tryskového letadla odpovídá asi 116 dB a výstřelu z děla asi 120 dB, výbuch dělostřeleckého granátu asi 132 dB způsobí v bezprostřední blízkosti trvalé ohluchnutí člověka. Vliv na měření intenzity hlasitosti má tedy rovněž vzdálenost od zdroje zvuku, intenzita hlasitosti zvuku klesá se čtvercemtéto vzdálenosti.