Obecný a konkrétní výsledek:
Odpověď: Lidí se mohou ponořit do hloubky přibližně 9,88 m.
Keson je zařízení určené pro práci v hloubce pod vodní hladinou. Má tvar zvonu, ve kterém jsou dělníci obklopeni vzduchem, přičemž
vně zvonu je voda působící hydrostatickým tlakem na zvon. U těchto lidí byla poprvé pozorována a popsána dekompresní nemoc a byla podle
zařízení pojmenována Kesonová nemoc. Vznik dekompresní nemoci je způsoben náhlou změnou tlaku plynu rozpuštěného ve tkáních.
Typicky nastává při potápění s dýchacím přístrojem a následným prudkým vynořením.
Ve velkých hloubkách je lidské tělo vystaveno vysokému hydrostatickému tlaku. Dusík obsažený ve vdechovaném vzduchu přechází pod tlakem ve
zvýšeném množství z plic do krve a pomalu se v těle rozpouští, krev a tkáně jsou tímto plynem prosyceny. Při prudkém vynoření tlak klesne a
rozpuštěný dusík se uvolní v bublinkách, obdobně jako když otevřeme láhev s minerálkou, když uzávěr povolí, tlak v láhvi klesne a
rozpuštěný oxid uhličitý ve vodě prudce zašumí. Bublinky dusíku mají na lidské devastující účinky, protože ucpou krevní řečiště a poškodí tkáně
(dostaví se bolesti kloubů, slabost, nevolnost, dezorientace, ochrnutí, ztráta vědomí).
Mnozí mořští savci se však potápějí do velkých hloubek na poměrně dlouhou (dobu např. vorvani i do 2 km až 3 km a setrvávají pod
hladinou skoro 1,5 až 2 hodiny. Vynořují se poměrně rychle a na kesonovou nemoc neumírají. Mezi mnoha jinými fyziologickými adaptacemi
jde o tzv. kolaps plic při ponoru. Velký tlak plíce silně stlačí, vzduch se z nich „vyfoukne“ do málo stlačitelné prostorné průdušnice. Z plic pak
dusík nemůže přecházet do krve, protože stěny průdušnice jsou pro tento plyn neprostupné a další rozpouštění dusíku v krvi a tkáních je tak
potlačeno.